Změna

   Když někam odjede na dýl pryč a začnete žít uplně jiný život, změníte se. V jednou z prvních článků jsem to psala, že mi někdo řekl, že se změním. Já jsem se částečně těsila, ale i bála. Teď se ta změna asi začala projevovat, protože od dost lidí slýchám, že jsem jiná. Prý jsem taková uvědomnělá, rozumná a nevím co ještě. Když mi někdo řekne, že nejsem taková jakou mě poznal, a to jaká jsem teď se mu nelíbí, tak mě to opravdu mrzí, protože já ostattní vidím pořád stejně a bez nich bych ani nepostřehla mou změnu. Je to prostě přirozený a jde to samo a vy to ani nepoznáte, nebo aspoň já jsem to nepoznala.
   Druhá věc je když někdo nikam necestoval na dýl, ale je hrozně chytrý a všechno ví nejlíp. Já jsem tu sama, bez mé rodiny, bez přítele, bez kamarádů. Nemám tady podporu. Vy když jste doma na gauči s rodinkou a kámoši, tak se vám to povídá, když vůbec nevíte o co jde. To že tu jsem sama je jedna věc, proč je to téžké a mění mě to. Na celý rok tu jsem sama, s pro mě cizími lidmi, které mi rodinu nenahradí. Opravdu nechápu, jak to někdo může komentovat, když absolutně neví o co jde.
   Rodiče jsou rádi to je jen už si rozumnější, taková dospělejší, ale z druhé strany - si jiná a to se mi nelíbí. Nevím komu vyhovět. Ze třech stran slyším různé jiné věci, každý chce něco jiného a nikdo se neptá co chci já.

Hawaii

   Ve škole jsme měli týden prázdniny, protože se tu slaví Díkuvzdání. Znáte to, pečení krocana a koláčů. No, dobře.. asi ne tak dobře, ale to ani já ne. Díkuvzdání, nebo-li Thanksgiving jsem prožila na Hawaii, kde jsme ho neslavili, ale nějak si nestěžuji.

   Na začátek něco o Hawaii. Patří pod USA, mají svou vlastní řeč - havajštinu, ale většina umí i anglicky, kvůli turistům. Hawaii má 8 ostrovů, já jsem byla na 4. největším ostrově Kauai. Rozlohou je ostrov podobný Dallasu. Počet obyvatel je pouze 67 tisíc, což i moje město má více obyvatel, než tento ostrov. Nachází se tam krásné pláže a uprostřed ostrova jsou hory a džungle. Pro představu, jaká tak tam byl natáčem Jurský park. Na Hawaii byl natáčen i nový díl Hunger Games: Catching Fire.

 
   Ješťe den před odleten nastal problém s letenkou, takže 10 hodin před tím, jsem nevěděla jestli vůbec někam letím. Nevím, co se přesně stalo, neví to nikdo, ale prostě nám řekli, že já žádnou letenku nemám, tak se honem scháněla jiná, což bylo obtížné pár hodin před odleten. Sehnalo se poslední místo ve stejném letadle, ale na zpátek už ne. Hurá, vstáváme, jedeme do Dallasu, odbavíme kufry, nasedáme do letadla, přestupujeme ve Phoenixu (Arizona) a pokračujeme na Hawaii.

výhled na Phoenix

   V letadle na Hawaii jsem samozřejmě seděla u křídla a ještě v uličce, takže jsem absolutně nic neviděla, to je u mě klasika. Let trval celkem 8 hodin. Když jsem vystoupila z letadla, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Prostě nádhera!

první pohled ven

   Na letišti už náš čekala babička s dědou od mojí host mamky, kteří tam bydlí. Na přivítanou nám každému dali kolem  krku náhrdelník z různých mušlí, který jse pak dostávala všude, kam jsem vlezla. Říkala jsem si jestli může být něco úžasnějšího. Čekali jsme na zavazadla a já si to všechno pořád kolem prohlížela. Po chvilce jsem si všimla, že jsme vlastně venku a je nad námi jenom střecha. Nebylo to vůbec poznat. Dále čekáme na zavazadla, já v naprostém úžasu, bez problémů, št'astná. Najednou se pás zastavil a polovina lidí byla už pryč, ale vše v pořádku pás se zas rozjel a přibyla nová zavazadla. Noo, pás prázdný a zastavený nikde nikdo. Ehm, nám ale něco chybí.. Šli jsme se tedy zeptat jestli to je vše, nebo ještě nějaká zavazadla mají. Neměli, prostě nám nepřišla zavazadla. Všichni v dlouhých kalhotech a teplém oblečení a bez plavek. Venku téměř 30 stupňů, 2 hodiny odpoledne a my bez jiného oblečení. Tak jsme tedy odjeli na náš hotel se aspoň ubytovat. Letadlo na tento ostrov létá jen jednou denně, další super zpráva. Všechno to nadšení nějak zmizelo. Kolem samé malé obchůdky s takovým tím typickým havajským oblečením s kytkami. Našli jsme Walmart, tak jsme si mysleli, že tam by třeba něco normálního mohlo být, aspoň na spaní. No, bohužel. Můžete vidět sami. To mě docela pobavilo, je to celkem šílené, alespoň mám havajské tričko a kraťasy. Tak jsme byli vystylovaná rodinka.

Druhý den dopoledne nám volali, že mají naše zavazadla. Odpoledne jsme mohli konečně na pláž a všechno začalo být zase super.

Fotka z první pláže. Tady na té bylo moc lidí. Na některých plážích jsou kameny, ale většina je jen písek. 

   Když se řekne Hawaii, vybavím si palmy, pláže a surfování. Já jsem hned na začátku říkala, že to musím zkusit. Host rodiče nám naplánovali celý týden a tak jsme se druhý den vydali na hiking, česky asi turistika, nebo jak to nazvat. To nikdy nebylo pro mě a byla to jediná věc, kterou jsem nechtěla dělat. Chodit po kopcích tím lesem a někam výsoko. Ne, děkuji. Nemohla sem říct ne, tak aspoň kvůlu mě vybrali nejkratší trasu. Bylo to jenom 8 km. To by mi nedělalo problém, to v pohodě. Problém byl ten kopec, skály kameny, a to, že jdete uplně u hrany, kde můžete spadnout dolů a já výšky nemám zrovna v oblibě. Hmm, tak co vydala jsem se s nima. Byla jsem v pohodě. Najednou mi v polovině cesty uklouzla noha a udělala jsem si něco s kotníkem. Na 5 minut jsemsi sedla s tím, že se nemůžu na tu nohu postavit, pak jsem si říkala, že to bude ok a pokračovali jsme. Po deseti minutách chůze bylo už jasné, že to nemůžu zvládnout, tak se mnou šel host taťka zpátky. Ten terén byl šílenej, jít dolu bylo ještě horší než jít nahoru. Ale co už jsem se nějak dopajdala dolů a šla jsem si lehnout na pláž a čekala na ostatní. Když jsme dojeli domů na nohu jsem znova nemohla došláplnout, ledovala jsem a tak, zbytek dne jsem jak magor skákala. Den potom bylo surfování, tak jsem závistivě koukala na mojí rodinu, jak si to užívá a aspoň jim udělala pěkné fotky. Byla jsem absolutně naštvaná, jak nešíkovnej človek jsem. Další den kajak a vodopád, hm k tomu byla potřeba chůze, takže jsem zůstala doma.  Půlku Hawaie jsem nemohla nic dělat, ale i tak to bylo krásný.

  Ve čtvrtek jsme šli dopoledne na pláž a odpoledne na Luau. Luau je, nevím jak to popsat, ale podle Wiki tradiční havajská párty doprovázena zábavou. Já jsem nevěděla co od toho očekávát. Přišli jsme do nějaké parku, kde byly různé typy zahrad, krásný. U vstupu nám zase každému dali náhrdelník z mušlí a já jsem si sehnala ten opravdový z kytek. Jsou drahý na to, že to za pár hodin můžete vyhodit, ale řekla jsem si, jsem tady jen jednou. Nastoupili jsme do takovéhé vláčku, který nás provedl celým parkem, kde byla různá jezírka a tak. Podávala se tam večeře. Hlavní jídlo bylo prase, které připravovali speciálně po havajsku. První měli v zemi díru a tam ho pekli, a po upečení ho zahrabali spoleřně s horkými kameny a nějakýmy rostlinami do písku. Byl to den Díkuvzdání, tak podávali i krocana, ale ne typickým způsobem. Byla tam nějaká kapela, která hrála nějaké havajské písničky a tancovali Hula tanec. Pak vyzvali lidi, kteří se to chtějí naučit ať jdou na podium. Já to ignorovala, přece se veřejně a dobrovolně neztrapním. Celá má host rodina mě tam začla tahat se slovy, že jsem exchange student, že musím zkusit všechno a že můžu být ok, že mě nikdo nezná. No, tak jsem šla ještě s jednou mojí sestrou. Bála jsem se, že tam budou jen malé děti, ale naštěstí ne. I tak jsem se cítila dost trapně, ale aspoň umím Hula tanec, haha. Po večeři následovala show, kde předváděli spoustu tanců a bylo to pěkně udělané, jen jsem půlku prospala a ani jsem to nemohla vyfotit.

já a moje dvě sestry, super fotka no :D

vytahování prasete z písku

   V pátek jsme šli rybařit. Bylo to na 4 hodiny. Na Hawaii jsou obrovské vlny a ta loď byla taková menší, takže to dost houpalo. Jedna sestra si hned lehla a moc to nezvládala. Mezitím má další sestra a táta chytali ryby, sestra chtila první a táta nic. Nakonec všechny mé tři sestry měli mořskou nemoc, nebo jak se to jmenuje. Prostě víte. Já mezitím chytala ryby s tátou :D. Já jse chytila 2, každá sestra jednu a celkem jsme jich měli 9. Všechno to byli tuňáci, tak jsme pak měli dobrou večeři. Odpoledne pršelo a v tv byl Harry Potter maraton, tak to byl zbytek našeho dne.

   Jeden z veřerů jsme šli na kraby. V písku každé ráno nacházíte malé díry v písku, které jsou od krabů. Jejich zábava je tenhle takzvaný crabing. Já jsem nechápala. Vzali si kyblíky a závodili, kdo posbírá víc krabů, byli malinký, ale i tak, fuj. Byla jich plná pláž a museli jste si dávat pozor, aby jste na nějakého nešlápli.

   Také jsme šli do kina, nikdy jsem nebyla v jiné zemi v kině, když nepočítám US a Česko. Bylo to hodně zvláštní. Nebbyli tam žádné schody, spíš jsem si připadala, že sedíme před velkou televizí. Místo reklam pouštěli záznam z koncertu nějaké skupiny a všechno bylo takové staré. Šli jsme na Hunger Games, a byl neuvěřitelný, jak jsme byli na tom samém místě, kde to bylo natáčeno. Ne uplně na tom samém místě, ale ty stromy, rostliny, celkem příroda a okolí, kde jsem před pár dněmi byla. Vždycky v těch filmech akorát  viděla místo, která jsou jen ve filmech, ale teď je pro mě spoustu filmů hodně reálných, když tak žiju. Teď mluvím všeobecně o filmech.



 Málem bych zapomněla na největší překvápko na Hawaii. Nevím, možná jsem si myslela, že tam budou jedovatí pavouci, hadi a opice, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale to k takovému pralesu patří. Nic z toho. Nic jedovatého. Všude, ale uplně všude slepice a kohouti. První jsme se tomu smáli, ale když nám každé ráno pod okny zařal kokrhat kohout v 5 hodin ráno a všichni se vzbudili, tak to už taková sranda nebyla. Po třetím dnu jsme po nich začali házet věci a moje sestra se vždycky naštvala a vyběhla ven z pokoje a zahnala je. Nikdy se žádné slepici nic nestalo, abyste si neysleli, že jsme mučili zvířata nebo tak. Ono se do nich treit není lehké :D. Výsledek to stejně nemělo žádný. Kdyby to byl jeden kohout, co zakokrhá jednou, tak ok, ale kolem našeho pokoje jich bylo asi 8. Slepice a každém kroku, doslova. Také nebyla restaurace, kde by neměli k jídlu kuře. Jednou jsme šli do KFC a koupili si oběd. Vzli jsme si to s sebou na pláž a jak jinak než že tam bylo zas plno slepic. Dělala jsem si srandu a hodila kousek kuřete na zem. Přiběhla k tomy slepice s malými kuřaty a začli se o to dělit a jíst to. Teď se tu klade otázka: Mají v KFC opravdu kuře, nebo jsou slepice kanibalové? Také jsme si říkali, že v Texasu máme všude veverky, tak tady mají slepice, já si říkala, že je to vlastně stejné až na to, že slepice nejsou na stromech a najednou jsem jednu uviděla. Ještě jsemnikdy neviděla slepici lítat, tak  nevím jak se tam dostala.

Odlet domů byl poněkud zmatený. Letěla jsem sama o 2 hodiny dřív než má rodina. Ten den hrozně pršelo a byla i bouřka. Nasedla jsem do letadla a přes hodinu jsme čekali v letadle a jen seděli a nic se nedělo. Venku to bylo opravdu šílené, ten prudký déšť a vítr. Pak jsme konečně letěli, byl to nejděsivější let a ještě v noci. Musela jsem přestupovat v Denveru (Colorado) a měla jsem hodinu na přestup, tak jsem si říkala, jak je to vše ok. Kvůli zpoždění jsem ale tolik času neměla. V 7:33 byl nástup do letadla a já jsem v 7:40 pořád byla v tom letadle z Hawaie. Samozřejmě, že můj následující let byl na druhé straně letiště a já neměla čas si ani koupit snídani. Trošku jsem se proběhla, přes 50 gatů, ale byla to hezká rozcvička po tom nekonečném letu. Vlastně jsem vůbec nevěděla jestli to stihnu, ale stihla. Menším letadlem jsem v životě neletěla. Nejměnší bylo dvě sedadla, ulička a dvě sedadla. Tohle mělo jedno sedadlo, uličku a dvě sedadke a někteří se museli přikrčit, aby se nebouchli o strop. Takže tenhle let přebírá místo nejděšivějšího letu. Prostě těmhle malým letadlám nevěřím, ještě jak se všechno klepe a houpe. Brr, už nikdy víc, prosím.

Ale všechno ok a jsem zase doma v Texasu. Vrátila jsem se z mé krátké dovolené na mou dlohodobou dovolenou.

Jinak Hawaii doporučuji :-) jediná chyba byly ty pitomé slepice. Na druhou stranu to nejlepší ovoce, jako ananas a opalování taky super. A také si myslím, že mi to pomohlo se víc sblížit s host rodinou. Jinak musím podělovat mým rodičům i host rodičům za tuhle možnost, protože to bylo ůžasné. Děkuji

no není roztoilý? 

pohled na hory a pole

východ slunce

Pohoří zvané sleeping giant, v překladu spící obr. Trochu ho to připomíná. (v levo hlava, pusa a tělo, chce to trochu fantazie, ale je tam)

náš resort

naše malé městečko Kapaa, kde skoro nic není

ALOHA !

Fort Worth Zoo

   Už od září mi moje rodina říkala, že se musíme podívat do zoo, ted' jsme konešně jeli. Tak jasně, že v Česku máme taky zoo a byla jsem tam tisickrát, ale tady mají třeba speciálně část se zvířatama z Texasu a tak. Tahle zoo se mi líbila mnohem víc, taková pěkně upravená nebo jak bych to řekla. Zvířata téměř stejná, ale byl k nim lepší přístup. Když jsem byla malá vždycky jsem chodila do takových částí pro děti, kde jste mohli krmit kozy, tady to nemají. Tady můžete ty kozy učesat. 

   Byla jsem tam s mojí rodinou - host mamkou, host tat'kou, dvěmi ségrami a kamarádkou Joy, která je z Taiwanu. 

Má úžasná rodinka. (Já, Lauren 17, hostmamka, Morgan 15, hostdad, chybí ještě jedna ségra)

   Ono toho o zoo není moc co napsat, tak znáte to. Nejradší jsme byli z toho, že jsme se konečně vzfotili v takovém tom automatu na fotky, vždycky jsem to chtěla zkusit a ted' se našel čas. I přesto, že nám ten automat sežral o $4 víc, tak jsme z toho měli radost. Na té fotce vypadám jak Voldemort bez nosu :(

   V zoo byla všelijaké zvířata, ale chyběli mi pandy a lední medvědi. Přes polovinu zoo, byla texasská část kde byla zvířata jen z Texasu, nebo která mají původ z Texasu. Uprostřed bylo postavené texasské městečko, kde byli různé obchůdky s texasskými suvenýry, potom stánky se střelbou, ohrady s krávami a koněmi. Prostě takový ten Texas, který si všichni pod jeho názvem představují. 

   Mezi typická texasská zvířata patří longhorn (něco jako velká kráva s dlouhýma rohama), armadillo (toho jsem nikdy ve skutešnosti neviděla, maximálně přejetého na silnici), kojot (asi znáte z té pohádky) , roadrunner a spoustu dalších. 

   Roadrunner je pták, který spíše skáče než létá. A hlavně se podle něj jmenuje moje ulice, kde ted'bydlím. Jmenuje se tak, protože jich tu pobíhá hodně, ale já jsem ho za ty 3 měsíce, co tu jsem viděla jen jednou, je moc rychlý :D. Velikostí je to taková poloviční slepice s dlouhýma nohama. 

   Jinak, za naším plotem je les, ve kterém jsou kojoti, něco jako srny a nějaká divoká kočička, od které jsem zpomněla název, ale vím, že mi vyprávěli, jak zabíjela kočky v sousedství, takže to nebyla moc honá kočička, snad už tu není. 

   Vtipná věc, která se mi v zoo stala, byla, že jsem šla a slyšela jsem HELLO, říkala jsem si kdo mmě to zdraví, protože jsem kolem sebe nikoho neviděla a pak jsem zahlédla na stromě papouška. Divné vidět, nebo spíš slyšet papoušky mluvit anglicky. Všechny jsem zavolala, aby se přišli podívat a on přestal mluvit, tak jsem ho nestihla ani natočit :(. Je ale krásnej. 

Dál už mám spíš jenom fotky. 

PUMBU musí všichni znát. Hakunama tata

Všechna zvířata měla ve svých výbězích dýně z Halloweenu. 

 Nejlínější klokani

Nejodpornější zvíře

Nejkrásnější zváře

Předčasný dárek k Vánocům

   Kdo si počká ten se dočká. Tak to platí u mě. Před třemi roky jsem začala snít o Macbooku. Můj notebook už byl starý a potřebovala jsem nový. Měla jsem vyhlídnutý takový ten bílý starý, co se často objevoval ve filmech. Prosila jsem, chtěla jsem, ale přeci jenom, kdo by dostal Macbook ve 12 letech, nebo kolik mi bylo. Ani jsem nikoho neznala, kdo by ho měl. Nakonec jsem si vybrala novinku Tablet PC, dotykový notebook, s otáčecí obrazovkou. No byla to bomba všichni si ho chěli hrozně pujčovat a bylo to prostě pro všechny něco nového, ale co si budem povídat bylo to Lenovo. Já proti tomu nic nemám, 3 roky jsem s tím žila, ale to je jedno. Nebyl to špatný počítač, jenže časem už byl opravdu pomalý a tak. Říkala jsem si, že bych potřebovala nový počítač, ale pak jsem si uvědomila, že tu Ameriku s tímhle nějak přežiju.
   S mým starým notebookem je spojená vtipná příhoda z dovolené. Teda není vtipná, ale to okolo bylo.  Poslední den na dovolené v Italii, kdy jsme čekali na autobus, který nás měl odvést na letiště mě jedna paní upozornila, že mi něco teče z tašky. Uplně jsem se zhrozila, co je. Rychle jsem otevřela batoh, kde jsem měla můj notebook. V batohu jsem měla také pěněženku, oblečení do letadla, časopisy, knihu a spoustu dalších věcí, jako pudr, řasenku atd. A hlavní věc je, že jsem tam měla můj notebook! V mém batohu bylo 20 cm vody zbytek stékal po kufru na zem. Vůbec jsem o žádné vodě nevěděla, potom jsem se dozvěděla, že můj tatka do mého narvaného batohu nacpal ještě láhev vody, která zřejmě praskla. Nestihla jsem udělat nic, prtože jakmile jsem to zjistila už pro nás přijel autobus. Cesta na letiště trvala naštěstí téměř hodinu, tak jsem měla trochu času. Okamžitě jsem vyndala notebook, ale byl celý mokrý, peníze slepené a oblečení také mokré, tak jsem to všechno rozvěsila po autobuse, aby to uschlo, jinak bych v letadle zmrzla. Neuschlo. Celou cestu jsem jen doufala, že můj počítař bude fungovat, hlavně po domluvě s rodiči, že si počkám na nový. Přijeli jsme z Prahy domů a já se snažila počítač zapnout a oni nic. Bála jsem se ho zapojit do nabíječky, protože tam mohla být ještě nějaká voda, ale udělala jsem to a pořád nic. V mém počítači byl celý můj život, Druhý den jsme dali počítač opravit, teda nikdo si nebyl jistý, že to půjde, alespon mi mohli stáhnout potřebná data. Juhuu, počítač mi předali se slovy ``ted funguje, ale do tří měsíců nebude¨¨. Nějak jsem na to zapomněla. V Americe mi občas zapnout šel a občas vůbec. Jednoho dne už jsem ho nezapla. Tak se začal řešit nový počítač, protože mi bylo blbé všechno dělat na počítači od mé hostrodiny, například fotky, věci do školy, skype a všechno. Počkala jsem si a vlastně se to vyřešilo samo.
 
   Jedna z hlavních věcí je, že budu konečně moc psát pořádně články na blog. Zatím uplně všechny zveřejněné článku byly psané na mobilu, tak už mě to moc nebavilo.

A děkuji, že mě čtete :-)

Babe's Chicken Dinner House

   Dneska jsme se rozhodli s host rodinou jet na večeři. Ptala jsem se kam jedeme a řekli mi, že do Babe's Chicken Dinner House. Přijeli jsme tam a před restaurací bylo plno lidí, byla to fronta, která čekala na místa. Byli jsme asi osmí v pořadí, ale ani jsme tak dlouho nečekali. Venku i v restauraci vyhrávali pravé texasské písničky, jakože country. Když jsme přišli na řadu, nedonesli nám ani menu. Nebylo totiž potřeba. Můžete si dát kuře a nebo kuře. Tak jsem si dala kuře. Nečekaně.
    Libí se mi tady, že když si objednáte pití, pořád dokola vám ho doplňují a platíte jen jednou. Voda je zdarma. České restaurace si na pití vydělávaji asi dost. V každé restauraci mají pro malé děti omalovánky, křížovky a pastelky, aby se nenudili a nezlobili. No tak jsme se sestrama velké, ale taky jsme  si začli vybarvovat, ale pššt. Když nám donesli jídlo nemohla jsem uvěřit.

(Ne, to je jen vtip. Tohle by se sníst všechno ani nedalo.)

   Taková hromada masa. Bylo nás pět a vezeme si domů 2 krabice masa, které jsme nesnědli. Každý byl plný po jednom kousku a to byly pro každého tak 3. K jídlu se podávala bramborová kaše, salát,  a jejich speciálně připravená kukuřice. Všechno vám bezplatně doplňují, takže toho můžete sníst kolik chcete, ale moc toho stejně nesníte. 

   Závěrem bych tak řekla, že to byla uplně ta nejlepší restaurace, ve které jsem byla a myslím to celkově celosvětově. Nejlepší kuře, nejlepší kaše, nejlepší kukuřice, jen jediné mínus byl Sprite, který měl do Spritu tak daleko, že byste si mysleli, že je to voda s citrónem, ale to nevadí, ostatní bylo fakt super.

Nascar Race

   Když jsem sem přijela hned první týden jsem se dozvěděla, že nedaleko mého domu je Texas Motor Speedway a jezdí se tam Nascar race. Hned jsem si začla schánět, kdy je jaký závod a moc jsem tam chtěla jet. Nakonec mi někdo z Rotary (Jane) sehnal vstupenky a šla jsem tam s jejíma dvěma synama Mason (19) a Karson (17). Nebylo to poprvé, kdy jsem je viděla, byla jsem s nimi u jezera ( http://verun-jurickova.blogspot.com/2013/10/texoma-lake.html). Masona znám už od června, kdy jsme se sešli Německu, abych tady aspoň někoho znala. Byl také exchange student.
   Někdy v září se tam jejich rodina jela podívat a Mason a jeho taťka si koupili jízdu v závodaku. Vzali mě s sebou, abych se tam podívala. vlastně to pro mě bylo uplně úžasný a řekla jsem si, že se v tom autě musím projet taky, ale protože mi nebylo 18 musím jen s prof. řidičem. Už to plánujeme s kamarádkou z Taiwanu, kdy půjdeme. Tady na té fotce je pohled na sedadla z prostředku, kde normálně jsou zaparkovaná auta. Kousek za mnou odkud je to focené jsou garáže s formulemi a závodnímy auty.

   A teď k Nascar race.. Bylo to v neděli 3. října od 14:00 (je divné psát takhle datum, už jseam m to dlouho nepsala :D) Závody se jezdili celý víkend a dost lidí tam přijelo už v pátek se stanama. Je to pro ně jak nějaký festival nebo velká párty - grilujou, pijou a tak. My jsme tam jeli jen na ten jeden hlavní nedělní závod. Je to kousek od města, ve kterém bydlím, asi 40 minut, ale vyjeli jsme radši dřív, kvuli zácpám. Vejde se tam 200 000 lidí, tak si to představte. Je to vlastně neuvěřitelný, když si vezmu, že je to jako 2x počet obyvatel města, ve kterém žiju v Česku. Zácpy nebyli špatné, vyrazili jsme v 11 a ve 12 hod. jsme už měli zaparkováno. Zbývali nám, ale 2 hodiny do záčátku závodu. Šli jsme se podívat dovnitř, kde bylo spostu obchůdků a stánků. Nebyla bych to já, kdybych si něco nekoupila, takže mám tričko NASCAR a 2 odznáčky na moje sako, které musíme mít, kvuli organizaci, od které tu jsem, ale o tom jindy. Když jsme všechno prošli, šli jsme si sednout na naše místa. Sedli jsme si a pak si řekli, že máme všichni hlad, tak jsme šli zase zpátky. Měli tam opravdu divné jídlo, jako třeba doughnat se zelím a BBQ omáčkou. Našla jsem si stánek, kde měli nějaké kuřecí kousky s hranolkama, fronty byly šílený. Asi 20 minut jsme čekali a když jsme přišli na řadu, došly jim hranolky. To se může stát jen mě. Našli jsme tedy jiný stánek s jídlem, tam jsme také čekali a když jsem si objednala řekli, že si musím počkat, že musí dodělat hranolky, takže zase. Už jsme měli hlad, ale radši jsme počkali, než abychom si dali ty divný doughnaty. Konečně jsme se dočkali a šli si sednout na svá místa. Horší hranolky ani maso jsem nikdy něměla, takže se opravdu nevyplatilo čekat takovou dobu na jídlo, které jsem ani nesnědla. Už se začala  blížit druhá hodina a začlo příbývat lidí. Za pár minut už to vypuklo. První taková ta zahřívací kola a pak se rozjeli. Koupili jsme si špunty do uší, protože bychom asi jinak ohluchli, jak to bylo hlasité. Jelo se 334 kol, což je prý 500 mil.

Chtěla jsem tam hrozně moc, ale když jsem tam přišla, tak jsem si řekla, že to vlastně bude nuda, co já tu budu 3 hodiny dělat? Už přišel začátek, auta se začla rozjíždět a já s nastaveným mobilem chtěla natáčet, bohužel jsem měla v mobilu nedostatek místa a než závod začal video se přerušilo, kvuli malé paměti, tak jsem to musela smazat a znova natáčet. Tak jsem to měla 3x než opravdu začali.

 Ptala jsem se kluků komu oni fandí, protože jsem neměla páru o žádném jménu, tak jsem fandila taky. Ten se držel okolo pátého místo a pak mi někdo napsal ať fandím Jimmy Johnsnovi. Koukla jsem jak na tom je a pořád se držel první, tak jsem začla fandit jemu. Když jsem měla už svého zvoleného závodníka, začala  to být zábava, když ho někdo předjel nervózně jsem doufala, že zas bude první a tak. Nečekala bych, že se takhle zabavím na 3 hodiny. Ono není moc o čem psát, když se pořád dělo to stejné, ale mám aspon nějaká videa. 

Věc, která mě tady v celkově překvapila, je jak si chystají jídlo. O čechách se říká, jak si berou řízky, nosí vysoké ponožky a tak, ale tohle o sobě říkají jen češi a nechápu proč. Není to jen v Česku. Tady jsou vysoké ponožky téměř běžnější než nízké, ale to jsem trochu odpočila. Zpátky k jídlu, myslela jsem to tak, že pokaždé když někam jedem na delší domu máme nabalené sandwiche, pití, a sladkosti. Já jsem si s sebou brala svůj foták a říkala jsem si, jak se mi s tím nechce tahat, že bych si nejradši dala jen mobil do kapsy a s ničím se netahala. Jim mamka nabalila každému tašku s 6 flaškami vody, sandwiche a pro každého Dr. Pepper. Nechápu to, stejně to nikdy nikdo nesní a radši si koupí něco na místě. Já měla problém s malou taškou na mou zrcadlovku, ale nakonec to bylo ok, když jsem viděla s čím se tahají oni. Když jsem u toho Dr. Pepper, moc mi nechutná, nevím proč jsem ho vůbec rozdělala. No stalo se, pak jsem ho položila na zem a za chvilku kouknu a vidím, že jsem do toho asi kopla a plechovka se převrátila. Vylilo se to pod sedadlo přede mnou a lidi v tom stáli, ale dělala jsem jakože nic, nevěděla jsem co dělat. To se občas stane. Já prostě nemůžu mít jednu normální akci bez nehody. 

Hodně zvláštní věc byla některá jména. Dívala jsem se na přehled všech závodníků a tam jména Kvapil  a Nemechek (Němeček). No nevím, mě se to moc americké nezdá. Prostě to jsou česká jména. Ale radši jsem nic neříkala, protože byli umístěny na špatných místech, jako Nemechek 36 a Kvapil 32. 

Aby jste viděli, že nelžu. 

Nevím, kolik je v USA Motor Speedway, ale někdo mi říkal, že okolo čtrnácti. I tak mám štěstí, že jedna z nich je několik minut od mého domu. Kdybych měla možnost určitě jdu znovu.

Miss you ...

Když odjíždíte říkáte si, jak to přežijete, jak to zvládnete, rok sám, bez nikoho koho znáte. Pak přijedete a všechno je pro vás nové a chcete všechno poznat. Je to pro vás tolik věcí, že si říkáte to je v pohodě, bude to ten nejúžasnější rok. No, ale pak už si zvyknete a začne vám vše připadat normální. Pak pořádně poznáte svou host rodinu, že nejsou tak úžasní, že vám vlastně taky něco zakazují, jako praví rodiče a není to tak uplně super. Něco nění podle vašeho, jak jste na to zvyklí doma, do toho vám všichni chybí a začnete si říkat, jak je to všechno doma lepší, že už to nezvládáte, jak je to na nic a větu "Já chci domů". Tohle jsem si říkala už hodněkrát, ale pořád je tady sínější to poznání jazyka a kultury. 

   Jako opravdový veliký stesk po domově, jsem měla začátkem října. Ve škole jsem toho měla moc, pořád jsem byla nemocná, neměla jsem ještě kamarády a na závěr tohohle dne po mě neuvěřitelně začal řvát ředitel školy, kvůli nedodržení dress code. Když mě vedli do ředitelny, cestou jsem měla hlavu plnou myšlenek, jako: tohle by se mi v česku nestalo, dress cod, nesnášim to tady, chci domů. Ještě se můj doprovod zeptal "a ty jsi exchange student? Jak to tady zvládáš? Já bych to rok z domu nepřežila". To mě uplně dorazilo, do ředitelny jsem přišla se slzami v očích a místo toho, abych šla zpátky na hodinu si pro mě přijela host mamka a jeli jsme domů. Po cestě to bylo jen "Co se ti stalo? Něco ti někdo udělal ve škole? Nebo se ti stýská?" Když máte krizi a někdo se vás začně vyptávat, tak je to ještě horší. Přijela jsem domů zavřela se do pokoje, prohlížela si fotky s rodinou, s přítelem, s kamarády, pustila si písničky a  pobrečela si. V pokoji jsem byla celé odpoledne, usla jsem a tak jsem se z toho prospala. Když jsem vylezla, host mamka se mě zase zeptala, co se stalo, je hrozně těžký o tom mluvit. 

   Když vidím moje rodiče, jak jezdí na výlety s exchenge studentem, který bydlí u nás připadám si, jako by mě vymněnili, vím že to tak není, ale je to hrozně zvláštní pocit, že je místo vás někdo doma, s kým se vaše rodina baví, společně večeří a v pohodě domova kouká na televizi. S přítelem to také není nejlehčí, hlavně když máme zakázanou komunikaci. Už mi bylo několikrát vyhrožována, že mi vezmou telefon a mám prostě smůlu. Vím, že musím komunikovat anglicky a co nejmíň česky a když budu komunikovat s domovem, bude to pro mě jen horší a horší, ale to nejde. S rodiči volám 1-2x týdně vždycky o víkendu, protože většinou spí, než příjdu ze školy a nikdy se moc nesejdem. Když se dozvíte, že jedete pryč, říkáte si super chvíli bez rodičů, vůbec to nechápu, jak jsem si tohle mohla myslet, ale přiznejme si, že by to tak měl každý. Když jste chvíli bez nich, v mém případě teď 2 měsíce, žijete s někým jiným a musíte si zvykat na nové pravidla, poznáte, jak jsou vlastně vaši rodiče úžasní a nejlepší rodiče na světě a jak vám vlastně chybí. 

    Neměla bych to moc psát, protože tenhle blog čtou i naši a radost z toho mít nebudou.. Takže promiň mami a tati, já se to pokusím napravit. Prostě s přítelem voláme třeba někdy ráno na 5-10 minut, mezitím si čistím zuby a chystám se do školy. Někdy je to naopak a vstanu o půlnoci, a chvíli voláme, když se do školy chystá on. A když nám to nemůže vyjít  nejkrásnější je, když Marťa vstane ve 4 ráno, abychom si mohli aspoň trochu popovídat. Děkuju, toho si moc vážím. Vlastně se bavíme a všechno, ale i tak si posíláme pohledy, je to vždycky tak pěkný. Zrovna ve středu jsem měla takovou těžkou chvíli, jen jsem seděla, přemýšlela a byla smutná a najednou přišla host mamka a jen "Ronnie, podívej co tady pro tebe mám". Tak jsem se podívala a ona pohled v ruce. Vždycky mi to vykouzlí úsměv na tváři. Je to krásný. 

Mám toho nejúžasnějšího přítele a rodinu, děkuju vám. Chybíte. 

Halloween

Na Americe se mě vždycky líbil Halloween, je to věc, kterou se dost liší od nás. Halloween je 31.10., ale tady se slaví celý měsíc. Už začátkem října všichni vytáhli halloweenské děsivé výzdoby, bylo těžké si zvyknout na to, že když příjdete domů u dveří na vás začne křičet mumie. Na vypínačích umělé pavučiny, pavouci, krysy, kosti, lebky a takové věci uplně všude. 

Tady je náš halloweenský kamarád.

A tohle je výzdoba sousedů.

Halloween party

Moje host rodina pro mě nachystala halloweenskou párty, kde bylo moc lidí, jídla a pití, prostě americká párty. 

Mňamka cupcakes. 

Dvě hodiny před párty jsem si jela ještě koupit kostým, celý večer jsem poslouchala jak jsem roztomilá. Můj kostým je něco mezi vlkem a mývalem, vůbec nechápu proč jsem si vybrala zrovna tenhle, možná jsem jen nechtěla vypadat jak prostitutka nebo tak něco. Prostě tyhle oblečky mi přišly trochu nevhodné :-). 

 

Výzdoba v obchodě je taky moc krásná, jdete a začná vedle vás křičet nějaká mrtovala, nebo něco takového, byla jsem ráda, že už jsem pryč. 

Den před Halloweenem jsme dlabali dýně. To byla vlastně další taková menší párty, pro ně je vlastně všechno párty, když máte návštěvu. Měli jsme nakoupených 8 dýní a jedna z mých sester tam měla kamarády, byla to docela sranda. Všichni jsme se sešli u nás doma a pak se zjistilo, že to nemáme čím vydlabat, tak se ještě jelo do obchodu. Nikdy předtím jsem dýni nedlabala. Bylo to poprve a myslím, že i naposled. Uříznout spodek, vydlabat, dát ven všechen ten hnus a smrdí to. No s mojí šikovností byla ta dýně uplně všude, na zemi, po stole, na oblečení o mém původně bílém mobilu, který se stal na chvíli oranžových ani nemluvím. Dneska jsem si vzala ve škole brýle s na nich byl ten vnitřek z dýně taky, jak jsem řekla, uplně všude. Hlavně jsem nevěděla jaký obrázek si na dýni vybrat, a já si samozřejmě vybrala to nejtěžší. Vlastně jsem tam skoro nic nevyřezávala, ale ztenčováa vrstvu dýně, aby svíčka prosvítala. Teda, aspoň to tak mělo vypadat, já vůbec nevím, snažila jsem se a byla to přeci jen moje první dýně. Měl to být mimoň z Já padouch, ale no spíš pokus o něj. Vytvářela jsem ho včera a je z toho tepla nějaký seschlý, tak to vypadá ještě divněji. 

Halloween ve škole

Ve škole jsme měli také halloween, tak všichni šli v kostýmech. Mě se nechtělo si brát můj kostým, protože by mi byla v šatech zima. Vzala jsem si tedy jen uši a ocas a přimalovala si nos s fousky a původně šla za kočku (kreslit si nos, když máte rýmu, nemá moc smysl :D). Přišla jsem do školy a všichni využili mého kostýmu a začli říkat, že je to liška a začli si zpívat "What does the fox say ring ding ding ding dingeringeing". Ještě teď mi to zní v hlavě.  Ale jsem kočka, ne liška. Dobře, tak aspoň vlk, ale liška opravdu ne, alespoň jsme si zazpívali, no. Měli jsme jednu speciální hodinu, kde jsme měli zhadnuto a zapálené svíčky, protože prostě halloween, potom jsme kreslili nějaký strašidelný dům. 

Tohle byl můj. 

Prostě dneska ani nespočítám, kolikrát jsem tady slyšela slovo Halloween, opravdu tady tím žijou.

TRICK OR TREAT

Večer to přišlo, ten pravý Halloween. Trick or treat z televize je možná fajn, ale když to zažijete! Nejlepší věc, co jsem tu zatím podnikla. Začalo to, že od 17:00 začli chodit zvonit malé děti na naše dveře a prosit o sladkosti. V 7 se nás sešlo šest a šli  jsme si pro sladkosti. Ze začátku to pro mě bylo fakt bláznivé, všude plno lidí a dětí. Chodili jsme od domu k domu po celém sousedství, všude pobíhali děti v kostýmech a plnými kyblíky sladkostí. Výzdoba některých domů je děsivá, nevím jaké to musí být pro ty malé děti. Zazvoníte, nikdo neotevírá a najednou na vás vyskočí zombie ze křoví, to jsem de lekla i já. Takové domy uplně lákají "pojď si pro candy" 

Zazvoníte u domu a veselí američaní vám podají mísu sladkostí a vy jen hrábnete, hodíte do kyblíku či tašky a jdete o dům dál. Některé kostýmy byly fakt super, já si ten můj kupovala na poslední chvíli a vůbec jsem to neřešila. Tady jsem s nějakým Mimoněm, jeden z kostýmů, který se mi líbil. Fotka docela kvalitka. Jinak jsem si zase párkrát poslechla What does the fox say. 

Další kostým, co se mi líbil, je tohle. Vlastně přesně nevím co to je, ale mýslím, že nějaké bonbóny. Jinak, vidíte ty pytle sladkostí? Všichni hrozně happy a celkově super atmosféra. Prostě jako malé děti, ale proč ne, když je to sranda.

Uplně jako nejlepší kostým, který jsem viděla bych vyhodnotila tenhle. Tohle je kamarádka od mojí mladší host sestry, která chodila s náma. Nespočítám kolik lidí si jí fotilo. Je to asi vážně jeden z nejpropracovanější h kostýmu. Ale výborný nápad, jen chudák trochu umírala. Nejvtipnější bylo, když někdo zavolal "podívej se na toho kluka v pračce!" První věc, je to holka a druhá myslím, že jde poznat, co to je.

Po obejití našeho dousedství jsme se vrátili okolo půl 9 domů, vysypali našr sladkosti a pokračovali do dalšího sousedství. Domů jsme se vrátili okolo půl 10 večer, zase s plnými taškami. 

Potom, co jsem vyřadila sladkosti, co mi nechutnají mi zbylo přesně 189 různých sladkostí jako Skittles, Snickers, M&M, Nerds, Twix, různé bonbóny, prostě všechno možné. 

Halloween by se měl začít slavit tímto způsobem v Česku taky, je to něco úžasného. Jen když si představím některé ochotné lidi v ČR, tak by to asi moc nefungovalo.