Už od září mi moje rodina říkala, že se musíme podívat do zoo, ted' jsme konešně jeli. Tak jasně, že v Česku máme taky zoo a byla jsem tam tisickrát, ale tady mají třeba speciálně část se zvířatama z Texasu a tak. Tahle zoo se mi líbila mnohem víc, taková pěkně upravená nebo jak bych to řekla. Zvířata téměř stejná, ale byl k nim lepší přístup. Když jsem byla malá vždycky jsem chodila do takových částí pro děti, kde jste mohli krmit kozy, tady to nemají. Tady můžete ty kozy učesat.
Byla jsem tam s mojí rodinou - host mamkou, host tat'kou, dvěmi ségrami a kamarádkou Joy, která je z Taiwanu.
Má úžasná rodinka. (Já, Lauren 17, hostmamka, Morgan 15, hostdad, chybí ještě jedna ségra)
Ono toho o zoo není moc co napsat, tak znáte to. Nejradší jsme byli z toho, že jsme se konečně vzfotili v takovém tom automatu na fotky, vždycky jsem to chtěla zkusit a ted' se našel čas. I přesto, že nám ten automat sežral o $4 víc, tak jsme z toho měli radost. Na té fotce vypadám jak Voldemort bez nosu :(
V zoo byla všelijaké zvířata, ale chyběli mi pandy a lední medvědi. Přes polovinu zoo, byla texasská část kde byla zvířata jen z Texasu, nebo která mají původ z Texasu. Uprostřed bylo postavené texasské městečko, kde byli různé obchůdky s texasskými suvenýry, potom stánky se střelbou, ohrady s krávami a koněmi. Prostě takový ten Texas, který si všichni pod jeho názvem představují.
Mezi typická texasská zvířata patří longhorn (něco jako velká kráva s dlouhýma rohama), armadillo (toho jsem nikdy ve skutešnosti neviděla, maximálně přejetého na silnici), kojot (asi znáte z té pohádky) , roadrunner a spoustu dalších.
Roadrunner je pták, který spíše skáče než létá. A hlavně se podle něj jmenuje moje ulice, kde ted'bydlím. Jmenuje se tak, protože jich tu pobíhá hodně, ale já jsem ho za ty 3 měsíce, co tu jsem viděla jen jednou, je moc rychlý :D. Velikostí je to taková poloviční slepice s dlouhýma nohama.
Jinak, za naším plotem je les, ve kterém jsou kojoti, něco jako srny a nějaká divoká kočička, od které jsem zpomněla název, ale vím, že mi vyprávěli, jak zabíjela kočky v sousedství, takže to nebyla moc honá kočička, snad už tu není.
Vtipná věc, která se mi v zoo stala, byla, že jsem šla a slyšela jsem HELLO, říkala jsem si kdo mmě to zdraví, protože jsem kolem sebe nikoho neviděla a pak jsem zahlédla na stromě papouška. Divné vidět, nebo spíš slyšet papoušky mluvit anglicky. Všechny jsem zavolala, aby se přišli podívat a on přestal mluvit, tak jsem ho nestihla ani natočit :(. Je ale krásnej.
Dál už mám spíš jenom fotky.
PUMBU musí všichni znát. Hakunama tata
Všechna zvířata měla ve svých výbězích dýně z Halloweenu.
Kdo si počká ten se dočká. Tak to platí u mě. Před třemi roky jsem začala snít o Macbooku. Můj notebook už byl starý a potřebovala jsem nový. Měla jsem vyhlídnutý takový ten bílý starý, co se často objevoval ve filmech. Prosila jsem, chtěla jsem, ale přeci jenom, kdo by dostal Macbook ve 12 letech, nebo kolik mi bylo. Ani jsem nikoho neznala, kdo by ho měl. Nakonec jsem si vybrala novinku Tablet PC, dotykový notebook, s otáčecí obrazovkou. No byla to bomba všichni si ho chěli hrozně pujčovat a bylo to prostě pro všechny něco nového, ale co si budem povídat bylo to Lenovo. Já proti tomu nic nemám, 3 roky jsem s tím žila, ale to je jedno. Nebyl to špatný počítač, jenže časem už byl opravdu pomalý a tak. Říkala jsem si, že bych potřebovala nový počítač, ale pak jsem si uvědomila, že tu Ameriku s tímhle nějak přežiju.
S mým starým notebookem je spojená vtipná příhoda z dovolené. Teda není vtipná, ale to okolo bylo. Poslední den na dovolené v Italii, kdy jsme čekali na autobus, který nás měl odvést na letiště mě jedna paní upozornila, že mi něco teče z tašky. Uplně jsem se zhrozila, co je. Rychle jsem otevřela batoh, kde jsem měla můj notebook. V batohu jsem měla také pěněženku, oblečení do letadla, časopisy, knihu a spoustu dalších věcí, jako pudr, řasenku atd. A hlavní věc je, že jsem tam měla můj notebook! V mém batohu bylo 20 cm vody zbytek stékal po kufru na zem. Vůbec jsem o žádné vodě nevěděla, potom jsem se dozvěděla, že můj tatka do mého narvaného batohu nacpal ještě láhev vody, která zřejmě praskla. Nestihla jsem udělat nic, prtože jakmile jsem to zjistila už pro nás přijel autobus. Cesta na letiště trvala naštěstí téměř hodinu, tak jsem měla trochu času. Okamžitě jsem vyndala notebook, ale byl celý mokrý, peníze slepené a oblečení také mokré, tak jsem to všechno rozvěsila po autobuse, aby to uschlo, jinak bych v letadle zmrzla. Neuschlo. Celou cestu jsem jen doufala, že můj počítař bude fungovat, hlavně po domluvě s rodiči, že si počkám na nový. Přijeli jsme z Prahy domů a já se snažila počítač zapnout a oni nic. Bála jsem se ho zapojit do nabíječky, protože tam mohla být ještě nějaká voda, ale udělala jsem to a pořád nic. V mém počítači byl celý můj život, Druhý den jsme dali počítač opravit, teda nikdo si nebyl jistý, že to půjde, alespon mi mohli stáhnout potřebná data. Juhuu, počítač mi předali se slovy ``ted funguje, ale do tří měsíců nebude¨¨. Nějak jsem na to zapomněla. V Americe mi občas zapnout šel a občas vůbec. Jednoho dne už jsem ho nezapla. Tak se začal řešit nový počítač, protože mi bylo blbé všechno dělat na počítači od mé hostrodiny, například fotky, věci do školy, skype a všechno. Počkala jsem si a vlastně se to vyřešilo samo.
Jedna z hlavních věcí je, že budu konečně moc psát pořádně články na blog. Zatím uplně všechny zveřejněné článku byly psané na mobilu, tak už mě to moc nebavilo.
Dneska jsme se rozhodli s host rodinou jet na večeři. Ptala jsem se kam jedeme a řekli mi, že do Babe's Chicken Dinner House. Přijeli jsme tam a před restaurací bylo plno lidí, byla to fronta, která čekala na místa. Byli jsme asi osmí v pořadí, ale ani jsme tak dlouho nečekali. Venku i v restauraci vyhrávali pravé texasské písničky, jakože country. Když jsme přišli na řadu, nedonesli nám ani menu. Nebylo totiž potřeba. Můžete si dát kuře a nebo kuře. Tak jsem si dala kuře. Nečekaně.
Libí se mi tady, že když si objednáte pití, pořád dokola vám ho doplňují a platíte jen jednou. Voda je zdarma. České restaurace si na pití vydělávaji asi dost. V každé restauraci mají pro malé děti omalovánky, křížovky a pastelky, aby se nenudili a nezlobili. No tak jsme se sestrama velké, ale taky jsme si začli vybarvovat, ale pššt. Když nám donesli jídlo nemohla jsem uvěřit.
(Ne, to je jen vtip. Tohle by se sníst všechno ani nedalo.)
Taková hromada masa. Bylo nás pět a vezeme si domů 2 krabice masa, které jsme nesnědli. Každý byl plný po jednom kousku a to byly pro každého tak 3. K jídlu se podávala bramborová kaše, salát, a jejich speciálně připravená kukuřice. Všechno vám bezplatně doplňují, takže toho můžete sníst kolik chcete, ale moc toho stejně nesníte.
Závěrem bych tak řekla, že to byla uplně ta nejlepší restaurace, ve které jsem byla a myslím to celkově celosvětově. Nejlepší kuře, nejlepší kaše, nejlepší kukuřice, jen jediné mínus byl Sprite, který měl do Spritu tak daleko, že byste si mysleli, že je to voda s citrónem, ale to nevadí, ostatní bylo fakt super.
Když jsem sem přijela hned první týden jsem se dozvěděla, že nedaleko mého domu je Texas Motor Speedway a jezdí se tam Nascar race. Hned jsem si začla schánět, kdy je jaký závod a moc jsem tam chtěla jet. Nakonec mi někdo z Rotary (Jane) sehnal vstupenky a šla jsem tam s jejíma dvěma synama Mason (19) a Karson (17). Nebylo to poprvé, kdy jsem je viděla, byla jsem s nimi u jezera ( http://verun-jurickova.blogspot.com/2013/10/texoma-lake.html). Masona znám už od června, kdy jsme se sešli Německu, abych tady aspoň někoho znala. Byl také exchange student.
Někdy v září se tam jejich rodina jela podívat a Mason a jeho taťka si koupili jízdu v závodaku. Vzali mě s sebou, abych se tam podívala. vlastně to pro mě bylo uplně úžasný a řekla jsem si, že se v tom autě musím projet taky, ale protože mi nebylo 18 musím jen s prof. řidičem. Už to plánujeme s kamarádkou z Taiwanu, kdy půjdeme. Tady na té fotce je pohled na sedadla z prostředku, kde normálně jsou zaparkovaná auta. Kousek za mnou odkud je to focené jsou garáže s formulemi a závodnímy auty.
A teď k Nascar race.. Bylo to v neděli 3. října od 14:00 (je divné psát takhle datum, už jseam m to dlouho nepsala :D) Závody se jezdili celý víkend a dost lidí tam přijelo už v pátek se stanama. Je to pro ně jak nějaký festival nebo velká párty - grilujou, pijou a tak. My jsme tam jeli jen na ten jeden hlavní nedělní závod. Je to kousek od města, ve kterém bydlím, asi 40 minut, ale vyjeli jsme radši dřív, kvuli zácpám. Vejde se tam 200 000 lidí, tak si to představte. Je to vlastně neuvěřitelný, když si vezmu, že je to jako 2x počet obyvatel města, ve kterém žiju v Česku. Zácpy nebyli špatné, vyrazili jsme v 11 a ve 12 hod. jsme už měli zaparkováno. Zbývali nám, ale 2 hodiny do záčátku závodu. Šli jsme se podívat dovnitř, kde bylo spostu obchůdků a stánků. Nebyla bych to já, kdybych si něco nekoupila, takže mám tričko NASCAR a 2 odznáčky na moje sako, které musíme mít, kvuli organizaci, od které tu jsem, ale o tom jindy. Když jsme všechno prošli, šli jsme si sednout na naše místa. Sedli jsme si a pak si řekli, že máme všichni hlad, tak jsme šli zase zpátky. Měli tam opravdu divné jídlo, jako třeba doughnat se zelím a BBQ omáčkou. Našla jsem si stánek, kde měli nějaké kuřecí kousky s hranolkama, fronty byly šílený. Asi 20 minut jsme čekali a když jsme přišli na řadu, došly jim hranolky. To se může stát jen mě. Našli jsme tedy jiný stánek s jídlem, tam jsme také čekali a když jsem si objednala řekli, že si musím počkat, že musí dodělat hranolky, takže zase. Už jsme měli hlad, ale radši jsme počkali, než abychom si dali ty divný doughnaty. Konečně jsme se dočkali a šli si sednout na svá místa. Horší hranolky ani maso jsem nikdy něměla, takže se opravdu nevyplatilo čekat takovou dobu na jídlo, které jsem ani nesnědla. Už se začala blížit druhá hodina a začlo příbývat lidí. Za pár minut už to vypuklo. První taková ta zahřívací kola a pak se rozjeli. Koupili jsme si špunty do uší, protože bychom asi jinak ohluchli, jak to bylo hlasité. Jelo se 334 kol, což je prý 500 mil.
Chtěla jsem tam hrozně moc, ale když jsem tam přišla, tak jsem si řekla, že to vlastně bude nuda, co já tu budu 3 hodiny dělat? Už přišel začátek, auta se začla rozjíždět a já s nastaveným mobilem chtěla natáčet, bohužel jsem měla v mobilu nedostatek místa a než závod začal video se přerušilo, kvuli malé paměti, tak jsem to musela smazat a znova natáčet. Tak jsem to měla 3x než opravdu začali.
Ptala jsem se kluků komu oni fandí, protože jsem neměla páru o žádném jménu, tak jsem fandila taky. Ten se držel okolo pátého místo a pak mi někdo napsal ať fandím Jimmy Johnsnovi. Koukla jsem jak na tom je a pořád se držel první, tak jsem začla fandit jemu. Když jsem měla už svého zvoleného závodníka, začala to být zábava, když ho někdo předjel nervózně jsem doufala, že zas bude první a tak. Nečekala bych, že se takhle zabavím na 3 hodiny. Ono není moc o čem psát, když se pořád dělo to stejné, ale mám aspon nějaká videa.
Věc, která mě tady v celkově překvapila, je jak si chystají jídlo. O čechách se říká, jak si berou řízky, nosí vysoké ponožky a tak, ale tohle o sobě říkají jen češi a nechápu proč. Není to jen v Česku. Tady jsou vysoké ponožky téměř běžnější než nízké, ale to jsem trochu odpočila. Zpátky k jídlu, myslela jsem to tak, že pokaždé když někam jedem na delší domu máme nabalené sandwiche, pití, a sladkosti. Já jsem si s sebou brala svůj foták a říkala jsem si, jak se mi s tím nechce tahat, že bych si nejradši dala jen mobil do kapsy a s ničím se netahala. Jim mamka nabalila každému tašku s 6 flaškami vody, sandwiche a pro každého Dr. Pepper. Nechápu to, stejně to nikdy nikdo nesní a radši si koupí něco na místě. Já měla problém s malou taškou na mou zrcadlovku, ale nakonec to bylo ok, když jsem viděla s čím se tahají oni. Když jsem u toho Dr. Pepper, moc mi nechutná, nevím proč jsem ho vůbec rozdělala. No stalo se, pak jsem ho položila na zem a za chvilku kouknu a vidím, že jsem do toho asi kopla a plechovka se převrátila. Vylilo se to pod sedadlo přede mnou a lidi v tom stáli, ale dělala jsem jakože nic, nevěděla jsem co dělat. To se občas stane. Já prostě nemůžu mít jednu normální akci bez nehody.
Hodně zvláštní věc byla některá jména. Dívala jsem se na přehled všech závodníků a tam jména Kvapil a Nemechek (Němeček). No nevím, mě se to moc americké nezdá. Prostě to jsou česká jména. Ale radši jsem nic neříkala, protože byli umístěny na špatných místech, jako Nemechek 36 a Kvapil 32.
Aby jste viděli, že nelžu.
Nevím, kolik je v USA Motor Speedway, ale někdo mi říkal, že okolo čtrnácti. I tak mám štěstí, že jedna z nich je několik minut od mého domu. Kdybych měla možnost určitě jdu znovu.
Když odjíždíte říkáte si, jak to přežijete, jak to zvládnete, rok sám, bez nikoho koho znáte. Pak přijedete a všechno je pro vás nové a chcete všechno poznat. Je to pro vás tolik věcí, že si říkáte to je v pohodě, bude to ten nejúžasnější rok. No, ale pak už si zvyknete a začne vám vše připadat normální. Pak pořádně poznáte svou host rodinu, že nejsou tak úžasní, že vám vlastně taky něco zakazují, jako praví rodiče a není to tak uplně super. Něco nění podle vašeho, jak jste na to zvyklí doma, do toho vám všichni chybí a začnete si říkat, jak je to všechno doma lepší, že už to nezvládáte, jak je to na nic a větu "Já chci domů". Tohle jsem si říkala už hodněkrát, ale pořád je tady sínější to poznání jazyka a kultury.
Jako opravdový veliký stesk po domově, jsem měla začátkem října. Ve škole jsem toho měla moc, pořád jsem byla nemocná, neměla jsem ještě kamarády a na závěr tohohle dne po mě neuvěřitelně začal řvát ředitel školy, kvůli nedodržení dress code. Když mě vedli do ředitelny, cestou jsem měla hlavu plnou myšlenek, jako: tohle by se mi v česku nestalo, dress cod, nesnášim to tady, chci domů. Ještě se můj doprovod zeptal "a ty jsi exchange student? Jak to tady zvládáš? Já bych to rok z domu nepřežila". To mě uplně dorazilo, do ředitelny jsem přišla se slzami v očích a místo toho, abych šla zpátky na hodinu si pro mě přijela host mamka a jeli jsme domů. Po cestě to bylo jen "Co se ti stalo? Něco ti někdo udělal ve škole? Nebo se ti stýská?" Když máte krizi a někdo se vás začně vyptávat, tak je to ještě horší. Přijela jsem domů zavřela se do pokoje, prohlížela si fotky s rodinou, s přítelem, s kamarády, pustila si písničky a pobrečela si. V pokoji jsem byla celé odpoledne, usla jsem a tak jsem se z toho prospala. Když jsem vylezla, host mamka se mě zase zeptala, co se stalo, je hrozně těžký o tom mluvit.
Když vidím moje rodiče, jak jezdí na výlety s exchenge studentem, který bydlí u nás připadám si, jako by mě vymněnili, vím že to tak není, ale je to hrozně zvláštní pocit, že je místo vás někdo doma, s kým se vaše rodina baví, společně večeří a v pohodě domova kouká na televizi. S přítelem to také není nejlehčí, hlavně když máme zakázanou komunikaci. Už mi bylo několikrát vyhrožována, že mi vezmou telefon a mám prostě smůlu. Vím, že musím komunikovat anglicky a co nejmíň česky a když budu komunikovat s domovem, bude to pro mě jen horší a horší, ale to nejde. S rodiči volám 1-2x týdně vždycky o víkendu, protože většinou spí, než příjdu ze školy a nikdy se moc nesejdem. Když se dozvíte, že jedete pryč, říkáte si super chvíli bez rodičů, vůbec to nechápu, jak jsem si tohle mohla myslet, ale přiznejme si, že by to tak měl každý. Když jste chvíli bez nich, v mém případě teď 2 měsíce, žijete s někým jiným a musíte si zvykat na nové pravidla, poznáte, jak jsou vlastně vaši rodiče úžasní a nejlepší rodiče na světě a jak vám vlastně chybí.
Neměla bych to moc psát, protože tenhle blog čtou i naši a radost z toho mít nebudou.. Takže promiň mami a tati, já se to pokusím napravit. Prostě s přítelem voláme třeba někdy ráno na 5-10 minut, mezitím si čistím zuby a chystám se do školy. Někdy je to naopak a vstanu o půlnoci, a chvíli voláme, když se do školy chystá on. A když nám to nemůže vyjít nejkrásnější je, když Marťa vstane ve 4 ráno, abychom si mohli aspoň trochu popovídat. Děkuju, toho si moc vážím. Vlastně se bavíme a všechno, ale i tak si posíláme pohledy, je to vždycky tak pěkný. Zrovna ve středu jsem měla takovou těžkou chvíli, jen jsem seděla, přemýšlela a byla smutná a najednou přišla host mamka a jen "Ronnie, podívej co tady pro tebe mám". Tak jsem se podívala a ona pohled v ruce. Vždycky mi to vykouzlí úsměv na tváři. Je to krásný.
Mám toho nejúžasnějšího přítele a rodinu, děkuju vám. Chybíte.
