Miss you ...

Když odjíždíte říkáte si, jak to přežijete, jak to zvládnete, rok sám, bez nikoho koho znáte. Pak přijedete a všechno je pro vás nové a chcete všechno poznat. Je to pro vás tolik věcí, že si říkáte to je v pohodě, bude to ten nejúžasnější rok. No, ale pak už si zvyknete a začne vám vše připadat normální. Pak pořádně poznáte svou host rodinu, že nejsou tak úžasní, že vám vlastně taky něco zakazují, jako praví rodiče a není to tak uplně super. Něco nění podle vašeho, jak jste na to zvyklí doma, do toho vám všichni chybí a začnete si říkat, jak je to všechno doma lepší, že už to nezvládáte, jak je to na nic a větu "Já chci domů". Tohle jsem si říkala už hodněkrát, ale pořád je tady sínější to poznání jazyka a kultury. 

   Jako opravdový veliký stesk po domově, jsem měla začátkem října. Ve škole jsem toho měla moc, pořád jsem byla nemocná, neměla jsem ještě kamarády a na závěr tohohle dne po mě neuvěřitelně začal řvát ředitel školy, kvůli nedodržení dress code. Když mě vedli do ředitelny, cestou jsem měla hlavu plnou myšlenek, jako: tohle by se mi v česku nestalo, dress cod, nesnášim to tady, chci domů. Ještě se můj doprovod zeptal "a ty jsi exchange student? Jak to tady zvládáš? Já bych to rok z domu nepřežila". To mě uplně dorazilo, do ředitelny jsem přišla se slzami v očích a místo toho, abych šla zpátky na hodinu si pro mě přijela host mamka a jeli jsme domů. Po cestě to bylo jen "Co se ti stalo? Něco ti někdo udělal ve škole? Nebo se ti stýská?" Když máte krizi a někdo se vás začně vyptávat, tak je to ještě horší. Přijela jsem domů zavřela se do pokoje, prohlížela si fotky s rodinou, s přítelem, s kamarády, pustila si písničky a  pobrečela si. V pokoji jsem byla celé odpoledne, usla jsem a tak jsem se z toho prospala. Když jsem vylezla, host mamka se mě zase zeptala, co se stalo, je hrozně těžký o tom mluvit. 

   Když vidím moje rodiče, jak jezdí na výlety s exchenge studentem, který bydlí u nás připadám si, jako by mě vymněnili, vím že to tak není, ale je to hrozně zvláštní pocit, že je místo vás někdo doma, s kým se vaše rodina baví, společně večeří a v pohodě domova kouká na televizi. S přítelem to také není nejlehčí, hlavně když máme zakázanou komunikaci. Už mi bylo několikrát vyhrožována, že mi vezmou telefon a mám prostě smůlu. Vím, že musím komunikovat anglicky a co nejmíň česky a když budu komunikovat s domovem, bude to pro mě jen horší a horší, ale to nejde. S rodiči volám 1-2x týdně vždycky o víkendu, protože většinou spí, než příjdu ze školy a nikdy se moc nesejdem. Když se dozvíte, že jedete pryč, říkáte si super chvíli bez rodičů, vůbec to nechápu, jak jsem si tohle mohla myslet, ale přiznejme si, že by to tak měl každý. Když jste chvíli bez nich, v mém případě teď 2 měsíce, žijete s někým jiným a musíte si zvykat na nové pravidla, poznáte, jak jsou vlastně vaši rodiče úžasní a nejlepší rodiče na světě a jak vám vlastně chybí. 

    Neměla bych to moc psát, protože tenhle blog čtou i naši a radost z toho mít nebudou.. Takže promiň mami a tati, já se to pokusím napravit. Prostě s přítelem voláme třeba někdy ráno na 5-10 minut, mezitím si čistím zuby a chystám se do školy. Někdy je to naopak a vstanu o půlnoci, a chvíli voláme, když se do školy chystá on. A když nám to nemůže vyjít  nejkrásnější je, když Marťa vstane ve 4 ráno, abychom si mohli aspoň trochu popovídat. Děkuju, toho si moc vážím. Vlastně se bavíme a všechno, ale i tak si posíláme pohledy, je to vždycky tak pěkný. Zrovna ve středu jsem měla takovou těžkou chvíli, jen jsem seděla, přemýšlela a byla smutná a najednou přišla host mamka a jen "Ronnie, podívej co tady pro tebe mám". Tak jsem se podívala a ona pohled v ruce. Vždycky mi to vykouzlí úsměv na tváři. Je to krásný. 

Mám toho nejúžasnějšího přítele a rodinu, děkuju vám. Chybíte.